Nejdřív to byla jen nepříjemná pachuť, pak už jen trapné ticho. Seděl jsem v kavárně s mým strýcem Petrem. Po letech jsme se znovu viděli, a najednou – nic. Společná historie, samozřejmě, ale mezera posledních let se zdála nepřeklenutelná. Mluvili jsme o počasí, o politice (rychle změněno téma), pak už jen mlčky sledovali lidi kolem. Napětí bylo hmatatelné.
Pak přišel ten moment. Petr se kamsi podíval, chvíli zaváhal, a pak vytáhl z kapsy moderněji vypadající kovovou trubičku. Věděl jsem, co to je. Lehký obláček páry vyšel z jeho úst, tentokrát s jemnou vůní lesních plodů. Cítil jsem, že čeká na mou reakci. Zajímavé, pomyslel jsem si, místo toho, aby to ještě víc podkopal, najednou něco nabízí.
„Také něco takového… používáš?“ zeptal se opatrně, s náznakem úsměvu.
V tu chvíli jsem si všiml, že kavárna už nesvádí jen k pití kávy.

Uvědomil jsem si něco zásadního. Společenské rituály kolem tabáku – nabídnutí cigarety, společné kouření – tu byly po generace. Přirozeně prolínaly ledy. Elektronické cigarety tento starý společenský mechanismus trochu přenesly do nového věku. Co na nich dělá tenhle trik?
Za prvé je to snadné souznění. Nemusíš čekat na zapálení. Stačí jen pomalu vytáhnout své zařízení, nebo pozorně sledovat, když to někdo dělá. Nabídnout kapalinu k ochutnání, nebo se zeptat na konkrétní příchuť. Je to nenásilné, rychlé a obvykle přijaté s povděkem. Dávají ti jednoduchý návod, co říct nebo jak navázat.
Když Markéta, introvertní nová kolegyně, přišla do naší silné kuřácké skupiny, měla zpočátku problém proniknout. Pak jednou vytáhla svůj jednoduchý přístroj, když si ostatní zapalovali. „Jé, ty používáš vape? Jakou příchuť zrovna máš?“ ozvalo se najednou hned několik hlasů. Na ten pohled nezapomenu. S přístupem ostatních se najednou úplně změnila – uvolnila se, začala mluvit, našla si postupně i další témata. Ta technologie byla jen katalyzátorem, který snížil prahovou hodnotu první společenské interakce. Skupinová dynamika občas potřebuje jen malý impulz.
Přijde mi fascinující, jak pára dokáže být společensky přijatelnější než klasický kouř. Ta viditelnost obláčku je natolik podobná, že spojuje lidi kolem sdílené činnosti, ale zároveň téměř neobtěžuje svým zápachem a nedusí. Právě tato vyvážená viditelnost/nenápadnost dává prostor pro tu prvotní komunikaci bez toho, aby ostatní účastníci konverzace museli držet distanc nebo být naštvaní. Je to něco mezi společenským gestem a soukromým požitkem.
Pak si vybavím příběh od mé kamarádky Jany. Její otec, tradiční kuřák celý život, dlouho viděl elektronické cigarety s despektem. Jednoho víkendu však s sebou Janě přivezl nový přístroj. „Tak si říkám, že když už to všichni používají… a ona o tom tak mluvíš,“ pronesl trochu nesměle. Najednou měl něco společného s dcerou, o čem mohl diskutovat. Když k nim pak Jana přišla na návštěvu, uviděla je, jak spolu sedí na zahradě, vkládají kapaliny, ptají se jeden druhého na dojmy a smějí se. Bylo to poprvé po dlouhé době, co její táta opravdu naslouchal jejím názorům a zkušenostem. Ta nepatrná technologická změna, a hlavně ochota ji vyzkoušet, se stala symbolickým mostem.
Skrývá se v tom paradox. Technologie jsou často obviňovány z izolace lidí – každý díváme do svých obrazovek. Ale v tomto případě moderní technologie, paradoxně napodobující starý rituál, může lidské spojení naopak usnadnit. Není to o samotném objektu. Elektronická cigareta nebo vape není kouzelná hůlka. Je to jen nástroj. Klíčová je ale ta neformální šance na výměnu, který přináší. Ten drobný společenský rituál, který byl s klasickým kouřením silně propojený, dostává nový obal a díky snížené škodlivosti a zápachu se může odehrávat i tam, kde tradiční kouření ustoupilo. Nejde o glorifikaci návykové látky, ale o rozpoznání společenské dynamiky, která může existovat kolem ní.
Možná je lepší se ptát jinak. Co skutečně spojuje lidi při té pauze u kávy nebo po obědě? Není to jen závislost, ale často právě potřeba krátkého resetu, moment čistě pro sebe sdílený s ostatními – dokonce i s cizími lidmi. Není to úplně jiné, než když se zastavíte a začnete si prohlížet obraz? Zážitek, který můžeš někomu jednoduše nabídnout i bez slov.
Když se zpětně podívám na tu setrbení a trapnou chvíli se strýcem, vidím jasněji. Jeho lehký obláček páry nebyl výzvou ke společnému kouření. Byl nesmělým signálem: Nechceš na chvilku přestat hrát společenskou hru? Můžeme prostě takhle tiše být a dělat něco běžného. Přijal jsem tu nabídku. Nemluvili jsme chvíli, jen jsme si každý v klidu užívali svůj obláček. Ten společný rytmus byl po uši zarážející pauze jako nejlepší konverzace. Napětí spadlo. Otevřelo se téma, co vlastně teď dělá. Ledolamka, jednodušejší a přímočařejší než hledání společných témat.
Možná právě v této nenápadné funkci spočívá současný společenský význam elektronických cigaret. Skutečná hodnota není v samotných kouřících zařízeních, ale v novém prostoru pro setkání a komunikaci, který nečekaně otevřely. Fungují jako moderní verze starých rituálů, která umožňují lidem bezpečně najít společný rytmus a překlenout počáteční nejistotu. Ticho na chvíli není nelogické ani těžkopádné. Stává se z něho klid, který na oplátku může podpořit příští rozhovor už úplně přirozeněji.